KDYŽ PROCHÁZÍŠ PEKLEM, HLAVNĚ NEZASTAVUJ…

Nevím, kde a jak začít… nevím, jestli mi můžu najít slova pro to, jak mi dnes je. A vůbec netuším, jestli dokážu udržet myšlenku a dát jí ten tvar, který se mi honí hlavou posledních nekonečno dnů…

Všechno se semlelo tak rychle… nejdříve pár teček, pak modřiny, pak návštěva doktorky a pak už to šlo ráz na ráz. Nemocnice, testy, odběry, vyšetření a to příšerné čekání na diagnózu mého maličkého dítěte… Autoimunitní nemoc zasahující jeho krev…

Ani ve snu by mě nenapadlo, že by to, čeho jsem se tak moc bála, mohl Život myslet vážně. Že  by dopustil, aby mé maličké děťátko onemocnělo. Ne takhle a ne tohle. Hlavou mi víří nekonečno otázek, myšlenek a pocitů, které se snaží popřít to, co se děje na straně jedné a na straně druhé touží vynalézt řešení, které nás všechny zachrání.

Máme doma další prokopnuté dveře. Asi nic nevydrží, cha. Čekání na diagnózu bylo to nejděsivější peklo, které jsem ve svém Životě zažila. A to už jsem si vážně myslela, že už mám v Životě vybráno. Že už jsem si to zlé vybrala a že je konečně čas na to, aby bylo dobře. Abych měla svou pohádku. Hmm, asi ještě ne. Když jsme čekali na testy a výsledky, myslela jsem, že tohle nemůže být skutečné. Že se mi to jen zdá. Každou chvíli jsem si říkala, že už se musím probudit z toho příšerného snu, který určitě není skutečný. Že přece nemůže být pravda, aby tohle maličké Tělíčko obrátilo svou obranu proti sobě a spustilo autoimunitní reakci. Že to všechno přece nemohlo zajít tak daleko, že jsem mohla to a tamto… a… nemohla. Nezmohla jsem nic. Celou dobu jsem si říkala, že jsem to měla být raději já. Že jsem měla vidět varování v těch bulkách, co se mi před tím objevily v ruce, aby mi ukázaly směr, a měla jsem čas tohle všechno zastavit.

Děti jsou úžasné stvoření. Jejich dar vidět skryté a potlačené je darem, který nesou téhle planetě, svým rodičům i sobě. Mají dar vidět pravdu tehdy, když my, dospěláci, před ní utíkáme a děláme, že neexistuje. Když utíkáme před svými dávnými bolestmi a schováváme hlavu do písku v domnění, že to všechno zmizí jako mávnutím proutku. Ale opak je pravdou. Ony bolesti nemizí, ale nabírají na intenzitě a z malého „nic“ se může stát obrovské něco. A čím víc to bolí, tím větší „něco“ nám může do Života přijít.

Je to jako s tím dávným příběhem o poutníkovi, který stál u divoké řeky, když v tom se s nim utrhnul břeh a on skončil v té divoké řece, která ho prudce strhla a unášela po proudu. Poutník se topil, zalykal se vodou a když už si myslel, že je jeho konec, uviděl v řece kládu. Chytil se jí tak silně, jak se jen tonoucí může chytit a držel se jí pevně, aby ho z ní voda nestrhla. Nechal se na ní unášet dlouho a dlouho, až si ani nevšimnul, že se mezitím řeka zklidnila a že by mohl dosáhnout břehu. Kláda se stala jeho záchranou, ale také jeho jediným existujícím světem a jediným útočištěm. Veškeré jeho prožívání se omezilo na tuhle kládu, která mu zachránila Život. A že jí byl vděčný! Jeho pozornost byla tak soustředěna do tohoto bodu, že si nevšiml, že prostředí kolem něj se změnilo. Nevšiml si, že už mu nehrozí takové nebezpečí, jako v době, kdy spadl do řeky, protože stále žil v tom nebezpečném čase, ve své nebezpečné realitě  …

Příběh o poutníkovi nám ukazuje, jak najít Cestu na břeh, jak se vymotat ze spárů toho, co známe a je naší bezpečnou zónou a učí nás si znovu věřit ve svou sílu tím, že se postupně pustíme na malilinkatou chvíli klády, abychom se vzápětí znovu rychle chytili. Abychom to pak mohli zopakovat znovu a znovu a znovu. A pak ještě znovu a znovu, dokud si nebudeme věřit natolik, že se pokusíme ji obeplavat, abychom nabyli jistoty, že jsme natolik zdatní plavci, že bychom přeci jen doplavali na břeh a zbavili se své klády, svých omezení, které mají svůj původ v minulosti. Co ale v tomhle příběhu nebylo vypovězeno, je důležitý fakt k tomu, jak si uvědomit, že už je čase se pustit? Jak překonat ten prvotní strach? Jak udělat ten první krok??

Většinou když uvízneme na své „kládě“, ať už je to cokoliv a držíme se jí zuby nehty, protože to je jediný bezpečný přístav, který máme. Nemusí to být zrovna celý váš Život, úplně stačí, když si za tím představíte nějakou oblast, nebo téma, které v sobě nemáte zpracované. A tak si nevšimneme, že nastal čas pro změnu. Nebo spíš… někde uvnitř to cítíme, víme, že bychom měli něco udělat, ale nějakou dobu trvá, než zjistíme, CO by to mělo být. A pak ještě chvíli trvá, než najdeme ODVAHU se své klády poprvé pustit. A je to přirozené, protože se BOJÍME. A tak nám Život dodává odvahy znovu a znovu, než se poprvé pustíme.

Někdy se ale bojíme tak, že se pustit nemůžeme, protože by to znamenalo tak velké ohrožení, že bychom ho neunesli. V té chvíli nám Život dá dloubanec, aby nás trochu popostrčil. Aby nám pomohl se pohnout z místa. A někdy, když nestačí jeden, dá nám klidně ještě druhý, nebo třetí. Nebo taky deset, když se svého strachu držíme zuby nehty. Protože Životu na nás hooodně záleží, tak si přeje, abychom to už vyřešili. Klidně nás srazí do vody a nechá nás v tom chvíli vymáchat, než si vzpomeneme, že vlastně umíme plavat a klidně k tomu břehu zvládneme doplavat… znáte to… Cesty Života jsou nevyzpytatelné. A někdo moudrý kdysi řekl, že problémy na naší Cestě jsou „jen“ pomocí naší Duše, abychom našli svou sílu, dostali se sami k sobě a byli šťastní. To v těchle chvílích, kdy se takříkajíc láme chleba, se ukáže, jestli fakt uvnitř věříte, jestli je Život dobrý, nebo zlý. Nebo, jak trefně řekl můj Muž, v těchle chvílích se ukáže, jestli jsme Tvůrci, nebo ne.

Co mě učí tyhle chvíle? Že i když mám strach jako hrom, že i když v noci nespím a budím se každou noc z těžkých snů, tak že to zvládnu, že musím, že CHCI a že tu Cestu najdu. Že najdu, jak překonat sebe samu. Protože nemám na výběr. Zvlášť po tom, když mi můj malý klouček řekl: „Maminko, já jsem si Tě vybral, protože jsi pro mě ta nejlepší maminka. A já jsem přišel, abych Ti ukázal, že se nemusíš bát.“. Hmm… na tohle asi nemůžu říct nic víc než to, že nechápu, kde ten brouček bere tolik síly a naděje, když mi kouká až tam hluboko, kde nepustím ani já sebe samu… <3

On a můj Muž. Tohle jsou dva důvody, pro které tu Cestu CHCI najít. A pak taky já. Protože už je na čase, abych si tam někde uvnitř hluboko odpustila to peklo, kterým jsem jako malá prošla. Abych si konečně dovolila svalit se pod tíhou té vší bolesti a dovolila si ji prožít, odžít a pustit. A pak abych se konečně nebála se zastavit a radovat víc a víc a víc. Aby krev a radost mohly zase proudit tak, jak to má v souladu se Životem být. Protože  přiznejme si to na rovinu… jsou chvíle, kdy uvnitř víme, že už to takhle dál nechceme, že musíme překročit práh a udělat to, co Jung popsal jako „coincidentia oppositorum“, neboli sjednocení protikladů na takové úrovni, která je mi blízká k alchymistickému čarování a výrobě kamene mudrců…

Tohle všechno píšu, protože to prostě musí ven. A taky proto, že potřebuju vidět to světlo na konci tunelu, protože momentálně mi ten tunel přijde tak dlouhý a hrozivý, že bych už ráda věděla, že to bude dobré. A taky cítím, že na téhle planetě je možná v tuhle chvíli více maminek a tatínků, kteří pláčou nad postýlkami svých malých andílků ne proto, že nechtějí spát, ale protože neví, co je čeká a co bude s jejich maličkými. A tak pokud jsi to právě Ty, tak věř, že fakt můžeš být Tvůrcem svého Života. Že můžeš v sobě najít světlo na tuhle děsivou Cestu a že z ní můžeme najít východisko. Protože ta Cesta prostě existovat musí. Nějaká k tomu štěstí a zdraví vede. A já vím, že ji najdeme. Protože jsme silní, jinak by si nás ty naši maličcí nevybrali. A oni moc dobře věděli, že uděláme přesně to, co potřebují, ať to bude cokoliv a ať to dopadne jakkoliv. Tak jedeme dál, jo?

S Láskou a bolestí Lenka

PS: Tenhle citát jsem si kdysi uložila z Facebook stránek „Buduji svůj sen“ a poslední dobou na něho myslím často a dost mi pomáhá, tak třeba v těžkých chvílích inspiruje i vás…

PSS: maličký už je doufám v pořádku, psychosomatika a rozklíčování příčin zlepšily jeho výsledky natolik, že se doktorka v nemocnici divila, jak je to možné. :) Je to můj malý velký bojovník!!! <3

PSSS: rozklíčování vedlo k tomu, že se mi rozbujely bulky v ruce a odebraly mi cit ze tří prstů a ty zbylé prsty mě bolí tak, že je mi počítač i online svět teď cizí. Tak se nezlobte, že nejsem online a neopovídám na vaše dotazy. Snad to brzy půjde a pokud ne, tak věřte, že vás Vesmír učí, že máte dost síly to zvládnout sami za sebe, protože VY JSTE TVŮRCI! <3 (v nemocnici mě doktor pobavil, uznávaná nemocniční kapacita mě poslala domů s tím, že mi operace nepomůže, že si mám srovnat a uzdravit příčinu… hmmm, to je asi Náhoda, viďte?)