Žij tak, jako bys měl/-a zítra zemřít…

Včera jsme slavili Dušičky, Halloween, nebo taky Samhain. Já mám tedy nejraději Samhain, protože je nejblíž našim původním kořenům. I když… ono i tolik opěvovaný a na druhou stranu zatracovaný Halloween má taky něco do sebe, protože je těm našim slovanským kořenům blíž, než si myslíme. Jestli vás zajímá proč, tak koukněte na můj starší článek o Samhainu zde, kde popisuji zvyky, kterými naši předkové uctívali své zemřelé a své kořeny a v podstatě i Život sám…

Tahle podzimní doba je hodně silným časem… v létě toho moc neřešíme: jsme na vrcholu sil, elánu, naděje a víry. Pak ale udeří podzim a pro spoustu lidí je to jako impulz k přepnutí vypínače: to, co se do té doby dalo vydržet, se najednou ponoří do větší temnoty, prázdnoty a melancholie. Mimochodem víte, že můžete mít genetické predispozice k melancholii či depresi a že se to dá vyčíst z vašeho energetického a genetického nastavení?

Tahle podzimní doba by se totiž dala přirovnat k pre-menstruační fázi, která je sice ještě hodně aktivní, nabitá silou z předcházející fáze (léta, ovulace), na druhou stranu se ale začíná dívat na konečnost svého snažení, na konec určitého cyklu (roku), který bude impulzem k uzavření a ukončení jedné etapy, jednoho cyklu, před tím, než přijde zase něco nového (jaro). A je jasné, že tahle poslední fáze, na kterou se díváme (fáze zimy, menstruace) je fází BILANCOVÁNÍ, VYHODNOCOVÁNÍ A PONOŘENÍ SE DO SEBE.

Pod vlivem těchto energií je jasné, že se najednou ze síly ocitáme tváří v tvář konci, bilancování a obrácení pozornosti dovnitř. A někdy otevíráme i téma Smrti a smyslu Života, které k tomuto období a k těmto tématům patří. Více o cyklech najdete v tomto mém článku.

A právě toto bilancování a obrácení pozornosti do sebe nás děsí. Děsí nás, co tam uvidíme, protože je to, jako by nám náš Život problikl v jedné vteřině a my VÍME A CÍTÍME, JESTLI JSME ŽILI SAMI SE SEBOU V SOULADU, NEBO NE. Víme, jestli jsme byli opravdoví, sví, upřímní a ve své síle, nebo jsme se snažili žít tak, abychom se druhým zalíbili, abychom jim vyhověli, potěšili je, abychom od nich dostali Lásku, po které tak toužíme…

A protože naše Dušička ví, že se toto bilancování blíží, nemilosrdně nám strhává závoj iluzí a staví nás před holou realitu. Jestli jsi žena a trpíš v premenstruační fázi, tak se podívej, jak moc jsi ten daný měsíc věnovala naplňování i svých potřeb, jak moc sis dopřála času pro sebe, jak moc jsi jela na doraz a žila jsi Život, který vlastně ani není Tvůj… Přijmi, co vidíš, abys mohla růst a zbavit se své bolesti, abys mohla zahodit své masky sama od sebe a nemusela jsi dostávat od Života lekce a rány, které Tě to budou mít za úkol naučit…

Někdy čekáme celý Život na tu správnou příležitost, na ty správné podmínky, na impulzy zvnějšku, čekáme na tohle, ono či tamto a přitom nám utíká pod prsty to nejcennější, co máme… náš čas, který tady máme vyměřený. Čas, který je tak akorát dlouhý na to, abychom naplnili svůj záměr, své poslání na tomto světě a našli jsme svou spokojenost, klid, úspěch a radost.

Čas, který můžeme naplno využít budováním světa, v kterém bychom chtěli žít, místo toho, abychom ho věnovali budování toho, jací bychom měli být, co bychom měli a neměli… co musíme a co nesmíme…

Pokud nedokážeš najít něco,
pro co bys žil/-a,
najdi něco, pro co bys zemřel/-a

Řeknu vám jeden příběh… stal se včera… v premenstruační fázi podzimu. :-D Chystali jsme se ven na Halloweenský rej u nás na vesnici. Je to vždycky krásná oslava tohoto času, lidé se spojí, vyrazí do ulic, veselí se, baví se spolu i ti neznámí, všude je spousta strašidel a takové magické atmosféry. Miluju tyhle chvíle a akce. A miluju i kostýmy a převleky, které k tomuto dni patří. A tak jsem si včera řekla, že půjdu taky „zmalovaná“ :-D a namalovala jsem si příšerácký obličej.

Jenže pak to převzala hlava, do toho se mě můj muž lekl a kalamita byla na světě: v tom impulzu strachu, že přece takhle stará ven takhle zmalovaná jít nemůžu, protože se to nechodí a cobytomuřeklilidi a já nevím co a kdo… a já jsem si tu masku začala zase rychle z obličeje smývat.

Málem bych to vzdala a podřídila se tomu, co se sluší a patří. I když jsem někde uvnitř cítila, že takhle to být přece nemá, že to nejsem já! To bych ale nesměla mít doma tak úžasného učitele: mého syna. Když mě viděl, dal se do šíleného pláče a nebyl k zastavení. Po chvíli ptaní a utěšování mi skrz slzy řekl, že pláče kvůli mě, protože cítí, že jsem to chtěla a že jsem to já… že mi to přece dělalo radost a že to vzdávám a že to není správné…

No co vám budu povídat… zůstala jsem jako opařená a ještě teď mě mrazí z té dětské upřímnosti, pokory a soucitu. Máme se toho hodně co učit od našich dětí. <3 Zvlášť tomu, abychom byli sami sebou. Abychom se nebáli otevřít svá srdce, abychom se nebáli milovat, radovat se ze Života, být sami sebou a neutíkat před svou jedinečností, osobitostí a individualitou. Protože sami před sebou neutečeme. Teda jednou možná jo, až budeme umírat, ale těžko říct, co je pak, tak mi dává větší smysl žít tady a teď tak, abychom mohli jednou umírat s úsměvem na rtech a pocitem v srdci na to, že ten náš Život stál za to. Třeba jako včera, když si můj syn namaloval obličej taky jen proto, abych si ho namalovala podruhé…

Každá chvíle, kdy to nevzdáš
a postavíš se za sebe a za to,
kým jsi, stojí za to…

Co myslíš, zvládneš dnes pustit své vnitřní dítě z jeho „ohrady“? Dopřeješ si dnes trochu volnosti, svobody a radosti? Nebo zahodíš další den, kdy můžeš naplno projevit svou jedinečnost, krásu a jinakost?

Držím Ti pěsti, aby to bylo to první. Posílám Tvé Dušičce kus té síly vyjít z její ulity a ochranné bubliny. A taky posílám kus toho lesku a lepidla na její pochroumaná křídla. Už je čas letět, tak už prosím roztáhni křídla svého JÁ a leť, jo?

Krásný dušičkový čas, Tvůrci moji milí. A pokud jste z Prahy a okolí, tak se přijďte za mnou podívat 11.11. k Džoudymu na Seminář vlastní jedinečnosti.

Těším se na vás a přeji šťastný let. <3

S Láskou Lenka