PROČ MILUJU „BÉRFŮT“ aneb TEMNÁ NOC DUŠE

Na Internetu najdete mnoho článků i pohledů na toto téma, kdy některé pohledy poukazují na to, jak je tento princip chůze a (ne)obouvání přirozený a zdraví prospěšný a stejně tak najdete i články, které velí svázat nohu do pevné boty už od dětství. Z nadpisu je asi jasné, jak jsem se rozhodla já. :) Není tomu tak dávno, co jsem chodila v „normálních“ botách z běžných obchodů. Vzhledem k mé práci v mém botníku nechyběla hromada bot na vysokých podpatcích a bot do špičky. Po čase jsem si na vysoké podpatky zvykla a některé mi byly obzvlášť příjemné. Co se stalo pak? Jako u většiny žen, i v mém Životě se udála velká změna. Otěhotněla jsem. :) Těhotenství a následně mateřství je doba, kdy mnoho žen vymění vysoké podpatky za pohodlné boty bez podpatku. A nejinak tomu bylo i u mě. Ke konci těhotenství jsem si nedovedla představit, že bych se měla kolébat na vysokých podpatcích a dala jsem přednost pohodlnějším balerínkám. A u těch jsem zůstala i po porodu, protože nosit dítě v šátku či běhat po písku a podobně v podpatcích prostě (a naštěstí) nejde. Alespoň do té doby, než jsem objevila kouzlo bosé chůze a barefootových bot.

Kdo jste četl knihu Zdeňky Jordánové „Tvoje dítě jako šance pro Tebe“ či vy, kteří věříte, že děti jsou naším darem, asi cítíte onen dar, který nám naše děti přináší, pokud ho přijmeme. Naše děti nám totiž mohou pomoci uzdravit svá nitra a stát se tím, kým máme a toužíme být, pokud se utkáme se svými stíny (na toto téma doporučuji knihu Laury Gutmanové „Mateřství a setkání ženy s vlastním stínem“). Těhotenství a mateřství pro mě nebylo ze začátku idylické, ale spíš náročné. Pak jsem přijala v sobě onu výzvu umřít a znovu se narodit, přijmout dar toho čistého zrcadla, které nám naše děti ukazují a proměnit samu sebe. Nechci tady psát svůj příběh, který si můžete ale přečíst zde. Chci se s vámi podělit o vhledy, které mi barefoot přinesl.

Díky svému mateřství a mému dítěti se mi dostalo daru prožít si temnou noc své Duše. Zažila jsem toho v Životě hodně zlého a tak i tato temná noc mé Duše byla hotovým peklem na Zemi. Temná noc Duše není romantická, ani to není nic, co člověk vědomě touží prožít. Temná noc Duše je černočerné peklo, které vede člověka k hluboko do vlastního nitra, kdy se Cestou musíme utkat se svými kostlivci, strachy, obavami, nejčernějšími myšlenkami, strachy a zlem. Je to období, kdy je člověk vnitřně rozpolcen, bez víry v sebe či v Život, kdy nemá chuť žít a nevěří, že by se Život mohl stát snesitelným. Dny, které prožívá, jsou utrpením, bolestí a nesou se v duchu hesla: „Co se může pokazit, pokazí se.“. [1] Člověk velmi často zůstává v takovém období sám, čímž se zesiluje pocit beznaděje, samoty, odmítnutí a opuštění, aby těmito prožitky docházelo k zesílení katarze a ponoření se ještě hlouběji na dno. Čím nesnesitelnější se Život stává, čím temnější nocí procházíme, tím blíže jsme okamžiku svítání. [2] Temná noc Duše není zlá. Ani to není nic, za co by se člověk měl stydět či cítit vinen. Temná noc Duše je důležitým krokem na naší Cestě za (sebe)poznáním, na naší Cestě k božství v nás. Chceme-li být lepšími, než jsme, musíme se nejprve utkat s tím, kým nejsme a především s těmi částmi nás samých, které potlačujeme. Mnoho lidí vnímá temnou noc Duše jako akt, kdy si připustí svou vlastní temnou stránku. Nejen o tom je však temná noc Duše. Je to i o uzdravení těch částí v nás, které jsme potlačili, vytěsnili a odstřihli, protože byly příčinou našich bolestí a traumat. Otevřít svou 13. komnatu a pohlédnout jejím obsahům do očí chce odvahu a hodně vnitřní síly. Pokud se ale rozhodnete do ní vstoupit, stát se Tvůrcem vlastního Života, budou při vás stát všechny mocné síly světa, aby vám pomohly v tomto boji zvítězit. Protože to je evoluce. Protože tam najdete pravdu a Lásku.

Když jsem stála sama uprostřed toho pekla, cítila jsem zoufalou touhu po splynutí a napojení se na TO NĚCO v sobě. Už od mala mě zajímají souvislosti a důvody věcí, které nám Život přináší. A nejinak tomu bylo i zde. Znáte příběhy dávných kněžek, čarodějek, šamanek či bohyní? A víte, co je spojuje? Ano, jsou to všechny Ženy. A každá žena má svůj cyklus. Každá žena v sobě nese klíč a moudrost nekonečného koloběhu Života a Smrti, protože je díky své možnosti rodit na svět děti spojena se Zemí a jeho přirozeným cyklem. Žena je (s)tvořitelka a nositelka Života stejně jako naše Matička Země. Možná se vám v souvislosti s těmito moudrými ženami vybaví i nějaké ryze ženské rituály, třeba ten nejběžnější, a to tanec žen kolem ohně. A jak to všechno souvisí s barefoot koncepcí? Jednoduše. Bohužel ty nejjednodušší věci bývají často ty nejtěžší. ZNÁTE NĚJAKÉ TĚSNĚJŠÍ SPOJENÍ SE ZEMÍ, NEŽ JSOU VAŠE NOHY??? V běžném Životě jsou to právě ony, které nám zajišťují toto spojení, když nepočítám třeba „hrabání se“ v hlíně.

Spojení se Zemí je obzvlášť pro nás Ženy klíčové, protože je to zdroj našeho ženství, naší síly, našeho uZEMnění a je prostředkem našeho vlastního spojení se svou ženskou archetypální podstatou. A Zem poskytuje svou stabilitu i mužům. Ženám patří Země a okruh Země, mužům zase Vesmír, hvězdné nebe a vesmírný okruh. Muži čerpají informace a inspiraci shůry, my ženy zespoda, ze Země. Proto CÍTÍME, kde je to pravé místo pro naše Domovy, pro naše záhony a zahrady, proto lépe cítíme spojení se Zemí, s jejími cykly a její energií. Spojení se Zemí, s přirozenými cykly a s moudrostí Života bylo společné třeba čarodějkám. Ne, nebyly to žádné ošklivé strigy s bradavicí. Byly to moudré Ženy, které „mluvily“ se Zemí a přírodou okolo sebe. Byly to Ženy, které se skrze Zemi naladily na svou vnitřní moudrost a splynuly s ní. A to skrz svá těla, která jsou chrámem naší Duše, což dávné kněžky věděly a žily, a proto posilovaly svá spojení se Zemí. I pro muže je spojení se Zemí klíčové.

Podívejte se třeba zespodu na chodidla. Je na nich otištěno celé naše lidské tělo. Palec představuje hlavu a krk, pak pokračuje štítná žláza, plíce, srdce, zažívací, pohlavní a vylučovací orgány. Chozením naboso stimulujeme plosky nohou a tím aktivujeme jednotlivé dráhy našeho těla a vnitřních orgánů a léčíme si skrze ně své neduhy a nemoci.

Zdroj: http://www.masaze-studiopetra.wz.cz/mary_staggs_detox.htm

V dávných dobách sloužily boty především ochraně před chladem a před nebezpečným terénem. První dochované známky o obuvi jsou dokonce staré 40 tisíc let a nejstarší nalezené boty mají stáří 10 tisíc let! S postupem času a s vývojem lidstva se obutí stalo dalším symbolem blahobytu a sociálního postavení. Vzhled bot určovaly dlouhou dobu pánské boty, protože ty dámské byly většinou schovány pod dlouhými sukněmi a tak nebyly vidět. Období gotiky „vděčíme“ za to, že světlo světa spatřily boty do špičky, které se staly nejen módním hitem, ale především symbolem blahobytu: čím větší špička, tím větší symbol moci a blahobytu. A pak přišla éra bot na podpatcích. Čím větší, tím lepší.[3]

Zdroj: http://www.fler.cz/magazin/od-obuti-k-obuvi-1553

Špičaté boty a podpatky vídáme dodnes a bereme je u své obuvi často jako samozřejmost. Noha ale v takových botách nemůže dobře pracovat. Palec, jako hlavní opěrný bot našich chodidel je v takových botách zcela mimo své postavení a neplní svou funkci. Váha se přenáší do předních částí chodidla a nás pak třeba bolí hlava, záda, kolena… nebo se nám bortí klenba, která má podepírat celou váhu těla. Proto bychom měli podporovat základní funkci našich nohou, kterou je stabilita a zdravé chůze. O tom, jak je nezdravé tvarovat nohu podle boty a jakou roli nohy a chodidla plní, si můžete přečíst v tomto úžasném článku Matyáše Kozmy.

Zdroj: http://www.matyaskozma.com/cs/chodidla-1-dil/

Věřím v to, že každá událost má svou příčinu a že vše má svůj důvod. Že dnešní prožitky jsou odrazem našich minulých prožitků, zkušeností a rozhodnutí. Kdysi dávno byly Ženy uctívány za to, že rozumí Přírodě, Zemi a že jsou s ní spojeny. Postupem času a pod vlivem patriarchátu byly ženská síla utlačována a odsouvána do pozadí. Čím více jsme jako lidstvo ztráceli své spojení se Zemí a duchovnem, tím vyšší podpatky jsme obouvali, abychom se povznesli nad duchovní záležitosti. Čím více jsme se vzdalovaly své Duši, tím více jsme ztrácely své spojení se Zemí, naši moudrostí a naopak.

Z duchovního hlediska jsou nohy ukazatelem naší stability v Životě. Jejich zdraví je známkou toho, kam jdeme, zda je to pro nás naše správná Cesta a zda postoj, který v Životě zaSTÁVÁme, je pro nás ten nejlepší. Pokud je náš poSTOJ bolavý, nezdravý, je něco nezdravého i na našem duchovním postoji. Jak si stojíte v Životě? Máte něčeho plné kecky? Nejraději byste do něčeho kopli? Nebo něco nemůžete ustát či někoho vystát? Nohy jsou naše základna, prostředek naší touhy jít dál, nebo také naší touhy zůstat stát na místě.

Například podélná a příčná klenba nohy představuje hrudní koš a z duchovního hlediska připomíná duhový most spojující náš Život od našeho narození až do konce našich dnů. K borcení podélné klenby je časté u lidí, kteří odsouvají duchovní do pozadí a inklinují k materiálním věcem více, než by bylo potřeba. Borcení příčné klenby lze pozorovat u lidí, kteří ztratili chuť v Životě bojovat za dobro a Lásku.

Když jsem se kdysi v mých těžkých dnech cítila osamělá a bez naděje a hledala jsem z té situace východisko, vzpomněla jsem si na různé střípky a složila si je dohromady. Výsledkem bylo, že jsem cítila živelnou potřebu dotýkat se Země. Potřebovala jsem cítit pevnou půdu pod nohama, abych to všechno ustála. A tak začala má pouť bosochodectví. Kontakt se Zemí mi umožnil propojit se sama se sebou, s těmi částmi mého já, které jsem kdysi zavřela hluboko v sobě, abych necítila jejich bolest. Stejně tak, jako jsem se učila znovu chodit, učila jsem se i o své vnitřní síle a energii. Protože naše Těla jsou chrámem naší Duše a pokud léčíme jedno, léčíme i druhé a naopak. Poznání našeho propojení se Zemí, s naší ženskou, tvůrčí energií (nebo taky hadí silou, kundaliny) bylo a je živelné. Neustále cítím, jak se mé Tělo při kontaktu se Zemí sytí. Cítím, jak ten dotek vyživuje mé Tělo, mou Duši a jak mě naplňuje svobodou a úctou k Životu. Dokud nezkusíte barefoot styl Života na vlastní kůži, nejspíš plně neprožijete to, na co mi slova nestačí… JEDNOU BARE, NAVŽDY BARE. Ten pocit vás prostě pohltí. :)

Co mi barefoot dal a vzal? Dal mi toho moc. Ať už je to síla, odvaha, pocit, že jsem na správném místě TADY A TEĎ, že jsem součástí něčeho vyššího a stále mi připomíná, že je v našich Životech NĚCO, co nás přesahuje a co bychom měli s pokorou v sobě přijmout. Chodit bare má i další výhody. Konečně po mnoha letech mě nebolí tolik zlámaná záda. Navíc je mi daleko víc teplo, než kdysi. Můžu se proběhnout ve sněhu bosá, aniž bych umrzla. Můžu jít venku v bare otevřených botách bez ponožky, když jsou 3 stupně a je mi teploučko. Ustojím toho daleko víc a když jsem unavená, dobiji si baterky chůzí po hlíně. A hlavně cítím svobodu, byť mě někteří vnímají jako „divnou“, že nemám boty. :) A co mi barefoot vzal? Určitě plný botník bot. :-D Oproti desítkám párů mám v botníku asi devatero párů bot na celý rok. A najednou to stačí. I když na moje „must have“ Viva zatím čekám. ;)

To bylo mé setkání s bosochůzí, se Zemí a temnou nocí mé Duše.

Máte i vy podobné zkušenosti? Budu ráda za vaše komentáře pod článkem. :)

Buďte s Láskou a v Lásce.

Ave Bare

Lenka

Pro více inspirace sledujte mé stránky na Facebooku ***My jsme TVŮRCI***, nebo si nechte zasílat novinky z mého webu www.myjsmeTVURCI.cz. :)

[1] Co je temná noc Duše si můžete přečíst např. zde, zdroj Internet, „Temná noc Duše“ http://intuice.mysteria.cz/temna-noc-duse.htm ze dne 26. 4. 2016. Doporučuji přečíst si celý odkaz, některé pasáže nejsou sice záživné, ale je zde ukryto mnoho „pokladů“ a mnoho cenných poznatků, např.: V knize Cesta k dokonalosti. 18. kapitola se píše:

Těm z vás, které Bůh vede po této cestě, zdůrazňuji, že kříž kontemplativních osob není nejlehčí. Náramně byste se divily, kdybyste viděly, na jakých cestách a jakými způsoby je Pán zkouší. Znám oba stavy a vím, jak jsou nesnesitelné trýzně, jimiž Bůh tříbí kontemplativní. Kdyby je nemírnil nějakou útěchou, nedaly by se vydržet.

A právem, neboť cestu kříže Bůh vyhradil pro své vyvolené. Čím víc je má rád, tím více trápení na ně sesílá. Není však žádný důvod myslet si, že se by Mu ošklivily kontemplativní osoby, vždyť je chválí vlastními slovy a považuje je za Své přátele.

Když si lidé všimnou, že kontemplativní dostávají nějakou milost, představují si, že je tomu tak stále. Já vám však říkám, že byste nebyly sto snášet jejich kříže ani jediný den.

Poněvadž nás Pán zná důkladně, ví, v čem Mu můžeme sloužit. Dává každému jeho úkol podle toho, jak to nejvíce prospívá jeho duši, samotnému Pánu a dobru bližních.

Nebo následující: Temná noc ducha. Nejstrašnější ze všech zkušeností mystické cesty bývá označována jako temná noc ducha neboli mystická smrt. Radostnou fázi osvícení střídá strastiplná perioda vyprahlosti a (zdánlivé) stagnace. Mystik se ocitá v depresi. Cítí se být osamocený, opuštěný a zavržený Bohem. Hořké vědomí vlastní hříšnosti a nedokonalosti vyvolává v něm tíživou a neutuchající beznaděj.

Mystik nevládne nad svými myšlenkami. Do jeho vědomí se vtírají trapné, nedůstojné, nechtěné a vytěsňované obsahy, zlé a nízké pudy. Sv. Terezie líčí tento stav: Ďábel nás naplní takovou urážlivostí a nevrlostí, že bych byla schopna každého rozsápat.

[2] Další krásný článek na téma Temné noci Duše např. i na stránkách Paula Bruntona, zdroj Internet http://www.paulbrunton.cz/index.php?id=clanek75  ze dne 26. 4. 2016.

[3] Čerpáno z článku Bena Hrubeše, „Od obutí k obuvi“, zdroj Internet http://www.fler.cz/magazin/od-obuti-k-obuvi-1553 ze dne 26. 4. 2016.